Posmrtný život si představuju podobně jako besedu po představení na divadelní přehlídce kdysi dávno: umakartová klubovna, stoly s igelitovými ubrusy, pár duší, co právě dohrály, a halucinace porotců, které pronášejí věty jako: "tahle poloha ti moc nesedla, Ivane" a "tu svini jsem ti úplně věřila". Pak se rozdají diplomy, půjde se k okýnku pro čaj s rumem a na chodbu k fíkusu na cigáro, někdo vytáhne kytaru a někdo bude blít z balkónku před vstupní dveře. Ráno bude kalné a nereálné a autobusy s vypelichaným polstrováním rozvezou všechny zúčastněné někam do mlhy